Hlad není jen nepříjemný pocit, který někdy cítíme před jídlem. Je to především strašlivá pohroma, jíž každoročně padnou za oběť stovky tisíc lidí, zejména dětí.
Ve 21. Století rádi věříme tomu, že pokrok ve vědě a technice dokáže zázraky ve všech sférách života a že zajistí blahobyt celému lidstvu.
Jenže tohle platí jenom v průmyslově vyspělých zemích s vysokou životní úrovní. Ve světě se dosyta najedí dva lidé ze tří. Těm, kteří mají to štěstí, že žijí v bohatších zemích, kde má každý jídla víc než potřebuje, může tenhle problém připadat neuvěřitelný. A přece je pravdivý.
Denní spotřeba dospělého člověka má činit alespoň 2 300 kalorií, při dostatečném a vyváženém přísunu potřebných živin, jako jsou cukry, tuky, bílkoviny, vitamíny a jiné potřebné látky ke zdravému žití. Zatímco v hospodářsky rozvinutých zemích denní spotřeba značně převyšuje 3 000 kalorií, jinde ve světě ani zdaleka nedosahuje 2 000 kalorií. Příčinou tohoto stavu je především stále se zvyšující nekontrolovatelný počet obyvatelstva v zemích s nepatrnými potravinovými zdroji, kde je zemědělská technika dosud na velmi nízké a pdprůměrné úrovni.
Nejúčinnějším prostředkem boje proti hladu zůstává možnost zvýšit výrobu potravin, zvlášť pak zajistit její rovnoměrnější rozdělování a ochranu potravin před škůdci, zejména z řad hlodavců. Za tímto účelem založila mezinárodní Organizace Spojených Národů v roce 1945 Potravinovou a zemědělskou organizaci ( FAO – Food and agriculture organization ). Zpráva OSN uvádí, že „množství potravin, které městský obyvatel vyhodí do odpadků, obsahuje v průměru tolik kalorií, kolik jeden Asiec nebo Afričan potřebuje na 24 hodin, aby neumřel hlady“.
V současné době hladoví v Africe desítky miliónů obyvatel a jejich počet se blíží až ke 100 miliónům. Desítky až statisíce z nich, ubohých a vyčerpaných umírají hladem a žízní. Hladomor kosí bezmocné oběti, vyhublá tělíčka dětí leží podél cest v Somálsku, vyprahlém suchem a zmítaném vnitřními ozbrojenými konflikty. Mrtvé těla jsou krutým svědectvím hladu a sucha a výzvou burcující světovou veřejnost z neodkladné pomoci.
V posledním desetiletí trpí černý kontinent abnormálním suchem, daleko větším než byly sucha v minulém desetiletí, snad vůbec nejhorším v tomto století. Nejvíce jsou postiženy státy v rohu Afriky – Etiopie, Súdán, Čad a především Somálsko, kde denně umírá více než 700 lidí a z toho jsou to nejčastěji děti a počet obětí hladomoru se stále zvyšuje. Katastrofální sucho ohrožuje bezprostředně životy více než 30-ti miliónů obyvatel Afriky v Angole, Botswaně, Lesovnu, Malawi, Mozambiku, Nambii, Svazijsku, Tanzánii, Zambii, a Zimbabwe. Životy dalších 130-ti miliónů jsou ve vážném nebezpečí, sucho narušuje ekonomiky těchto zemí.
Mnohdy je situace ještě katastrofálnější, neboť veškeré zásoby obilí jsou již vyčerpány.
Populace afrických zemí stojí dodnes tváří v tvář boji o holé přežití. Mnoho ekologických a rozvojových ukazatelů svědčí o pokračující sestupné spirále.
Nejúčinnějším prostředkem boje proti hladu zůstává možnost zvýšit výrobu potravin, zvlášť pak zajistit její rovnoměrnější rozdělování a ochranu potravin před škůdci, zejména z řad hlodavců. Za tímto účelem založila mezinárodní Organizace Spojených Národů v roce 1945 Potravinovou a zemědělskou organizaci ( FAO – Food and agriculture organization ). Zpráva OSN uvádí, že „množství potravin, které městský obyvatel vyhodí do odpadků, obsahuje v průměru tolik kalorií, kolik jeden Asiec nebo Afričan potřebuje na 24 hodin, aby neumřel hlady“.
V současné době hladoví v Africe desítky miliónů obyvatel a jejich počet se blíží až ke 100 miliónům. Desítky až statisíce z nich, ubohých a vyčerpaných umírají hladem a žízní. Hladomor kosí bezmocné oběti, vyhublá tělíčka dětí leží podél cest v Somálsku, vyprahlém suchem a zmítaném vnitřními ozbrojenými konflikty. Mrtvé těla jsou krutým svědectvím hladu a sucha a výzvou burcující světovou veřejnost z neodkladné pomoci.
V posledním desetiletí trpí černý kontinent abnormálním suchem, daleko větším než byly sucha v minulém desetiletí, snad vůbec nejhorším v tomto století. Nejvíce jsou postiženy státy v rohu Afriky – Etiopie, Súdán, Čad a především Somálsko, kde denně umírá více než 700 lidí a z toho jsou to nejčastěji děti a počet obětí hladomoru se stále zvyšuje. Katastrofální sucho ohrožuje bezprostředně životy více než 30-ti miliónů obyvatel Afriky v Angole, Botswaně, Lesovnu, Malawi, Mozambiku, Nambii, Svazijsku, Tanzánii, Zambii, a Zimbabwe. Životy dalších 130-ti miliónů jsou ve vážném nebezpečí, sucho narušuje ekonomiky těchto zemí.
Mnohdy je situace ještě katastrofálnější, neboť veškeré zásoby obilí jsou již vyčerpány.
Populace afrických zemí stojí dodnes tváří v tvář boji o holé přežití. Mnoho ekologických a rozvojových ukazatelů svědčí o pokračující sestupné spirále.
Afrika je nejchudší kontinent s největším počtem nejméně rozvinutých zemí ( 32 ) na světě, kde vládne chudoba, hlad a v důsledku tohoto podvýživa a nemoci. V osmdesátých letech zde byla tak nízká produktivita, že nastal podstatný pokles ekonomiky a důsledky velké krize dosud přetrvávají. Uvedený stav zhoršují vedle úporného sucha různé další přírodní katastrofy, politická nestabilita a občanské ozbrojené konflikty.
Pro chudé zemědělce v suchých oblastech Afriky mají klimatické změny a nedostatek vodních srážek nebo dokonce jejich dlouhodobá absence – jak je tomu letos – nedozírné následky.
Důležitým činitelem způsobujícím degradaci přírodního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů je sama populace, její hlad a chudoba. Nejchudší z chudých, bezzemkové, hnáni hladem, pro získání kousku půdy pro obživu, mýtí a vypalují lesy. Po dvou až třech letech půdu, kterou získali, vyčerpají. Pak pokračují hlouběji do území lesů a vypalují je dále. S lesním porostem se tak odstraňuje ochrana půdy, která je vystavena přímému působení deště, větru i slunci, což vede k půdní erozi. Na svazích je půda ohrožena sesouváním a v rovinách není chráněna větrolamy proti silným větrům.
Zemědělství v Africe postižené častým dlouhodobým úporným suchem nemůže uživit hladovějící obyvatele, kterých stále přibývá. Populační růst je závratně rychlý, více než 3% ročně – rychlejší než kdekoliv jinde na světě. Afrika nedokáže zvládnout požadavky rychle rostoucí populace a výsledek je vyplenění základních přírodních zdrojů, další degradace půdy a celého životního prostředí, k čemuž ještě přispívají cyklické vlivy nezvladatelného sucha.
Její budoucnost spočívá svými kořeny v půdě, zemědělství, zatím se potýká s obrovskými problémy. Více než 75% obyvatelstva je na něm závislé. Zanedbávání pěstování základních plodin, jejich omezení na exportní monokultury a neproduktivní struktura zemědělství způsobuje pro přirůstající populaci nedostatek potravin.
Dříve malí zemědělci a chovatelé praktikovali tradičně extenzivní systém hospodaření v souladu s prostředím a množstvím obyvatel. Po jediné sklizni nechávali své políčko sedm let odpočinout a půdu tak přirozeným způsobem zregenerovat. Vzhledem k malým výnosům tohoto způsobu hospodaření bylo nutno obdělávat postupně dosti velké plochy k uživení malého množství obyvatel. Tento systém přirozeně již dlouho nevyhovuje. Vypěstované plodiny nestačí k výživě rostoucího počtu obyvatel, není ani dostatek pastvy pro dobytek.
Postupující poušť zachvátila 40% kontinentu, degradace prostředí pokračuje, ničena populací, která chce uhájit holé životy.
Zemědělci, neschopni uživit sebe a své rodiny a hnáni nutností zbavit se hladu a beznaděje, opouštějí své venkovské domy a migrují do měst v naději na lepší živobytí. Místo vidiny snadnějšího života a zaměstnání, ocitají se v nepředstavitelně ubohém prostředí sluhů a bezdomovců, bez zaměstnání či jen s příležitostným, často na pokraji lidské existence.
Mnoho venkovanů hledá po vyčerpání svých posledních chudých zásob pomoc a přístřeší v táborech budovaných humanitárními organizacemi. Sucho kosí ubohé poutníky, kteří hladoví a žízniví putují vyprahlou krajinou a mnozí z nich padají vyčerpáním a umírají cestou do tábora, především staří lidé a děti.
Snížení populačního růstu programy plánovaného rodičovství. Znamenalo by to sociální změny na malé rodiny, zmenšení chudoby, dětské mortality i naději na delší život. Zmenšení populačního růstu a rozumnější hospodaření s přírodními zdroji by vedly i k odstranění nedostatku potravin a největší bídy. To však znamená osvojit si také nové technologie ke zlepšení vlastního zemědělství.
Bez soustavné pomoci OSN by Afrika vůbec nebyla schopna zvládnout své obtížné problémy. Vedle WHO ( World Health Organization ) a FAO ( Food and Agriculture Organization ), je to především WFP ( World Food Programme ), který má obrovský podíl v pomocných akcích pozůstávajících nejen z příme potravinové pomoci, ale dlouhodobě z podpory zemědělství a vede tak k rozvinutí zemědělství vlastního, přijetím nových technologií včetně zavlažování. Perspektiva Afriky zůstává stále nejasná.
Je jen malá naděje zvýšení národního důchodu, k realizaci rozvoje je nutno hledat cestu ve vlastním zemědělství. Půda může být udržována a obhospodařováno především místními zemědělci, kteří se seznámí s novými technologiemi s přihlédnutím k místním podmínkám. Příkladem je agrolesní systém prováděný lidem v jižní Etiopii. Integrovaný zemědělský rozvojový projekt v údolí Kuta v Nigeru je realizovaný FAO za podpory Itálie a spojuje tradiční produkční systém s novými metodami. Základem je rozumné hospodaření s vodou, její zadržování a zavedení účinného způsobu zavlažování. Tím se dosáhlo, že stromy a obilí rostou tam, kde dříve byly jen tuny písku a skály. Projekt byl podporován s velkým nadšením místních obyvatel, jejich aktivní účast byla základem dosažení úspěchu.
Uvedené příklady i jiné projekty v Africe ukazují, že lze přece jen s velkým úsilím zabránit a snížit degradaci prostředí. Primární zodpovědnost by měla být především v samotných rozvojových zemích, přirozeně za mezinárodní podpory.
Okrajové postavení Afriky ve světové ekonomice je zaviněno především nízkým stavem úrovně zemědělství. Kolísání a prudké poklesy kurzu komodit na světových trzích, obrovská zadluženost a neschopnost platit vysokou míru úroků dokreslují bezútěšný obraz dnešní Afriky.
Případné snížení dluhů a úroků – je také možnost, kterou by vyspělé země severu – vedle finanční a technické pomoci – mohly zlepšit situaci afrického obyvatelstva.
Nové uspořádání světové ekonomiky by bylo nejúčinnější pomocí ke zvládnutí chudoby Afriky. Její země by měly za své suroviny získat odpovídající finanční prostředky, aby byly schopny koupit si chybějící potraviny a potřebné průmyslové zboží.
Možnosti nalézt cestu k obnově a soustavnému rozvoji by mohla poskytnout také spolupráce mezi zeměmi obdobných ekosystému, tedy spolupráce Jih – Jih. Současně musí být samozřejmě částí globálního úsilí, kde Jih – Jih doplňuje požadovanou spolupráci Sever – Jih, která by byla schopna překlenout prohlubující se propast mezi vyspělým a třetím světem, tedy i Afrikou.
Hladovějící Afrika dnes volá o pomoc celou světovou veřejnost pro milióny obyvatel, kteří trpí a umírají. Humanitární pomoc, kterou svět dnes poskytuje tomuto usouženému kontinentu, je skutečně jen momentální pomocí tragické situaci.
Pro chudé zemědělce v suchých oblastech Afriky mají klimatické změny a nedostatek vodních srážek nebo dokonce jejich dlouhodobá absence – jak je tomu letos – nedozírné následky.
Důležitým činitelem způsobujícím degradaci přírodního prostředí a vyčerpání přírodních zdrojů je sama populace, její hlad a chudoba. Nejchudší z chudých, bezzemkové, hnáni hladem, pro získání kousku půdy pro obživu, mýtí a vypalují lesy. Po dvou až třech letech půdu, kterou získali, vyčerpají. Pak pokračují hlouběji do území lesů a vypalují je dále. S lesním porostem se tak odstraňuje ochrana půdy, která je vystavena přímému působení deště, větru i slunci, což vede k půdní erozi. Na svazích je půda ohrožena sesouváním a v rovinách není chráněna větrolamy proti silným větrům.
Zemědělství v Africe postižené častým dlouhodobým úporným suchem nemůže uživit hladovějící obyvatele, kterých stále přibývá. Populační růst je závratně rychlý, více než 3% ročně – rychlejší než kdekoliv jinde na světě. Afrika nedokáže zvládnout požadavky rychle rostoucí populace a výsledek je vyplenění základních přírodních zdrojů, další degradace půdy a celého životního prostředí, k čemuž ještě přispívají cyklické vlivy nezvladatelného sucha.
Její budoucnost spočívá svými kořeny v půdě, zemědělství, zatím se potýká s obrovskými problémy. Více než 75% obyvatelstva je na něm závislé. Zanedbávání pěstování základních plodin, jejich omezení na exportní monokultury a neproduktivní struktura zemědělství způsobuje pro přirůstající populaci nedostatek potravin.
Dříve malí zemědělci a chovatelé praktikovali tradičně extenzivní systém hospodaření v souladu s prostředím a množstvím obyvatel. Po jediné sklizni nechávali své políčko sedm let odpočinout a půdu tak přirozeným způsobem zregenerovat. Vzhledem k malým výnosům tohoto způsobu hospodaření bylo nutno obdělávat postupně dosti velké plochy k uživení malého množství obyvatel. Tento systém přirozeně již dlouho nevyhovuje. Vypěstované plodiny nestačí k výživě rostoucího počtu obyvatel, není ani dostatek pastvy pro dobytek.
Postupující poušť zachvátila 40% kontinentu, degradace prostředí pokračuje, ničena populací, která chce uhájit holé životy.
Zemědělci, neschopni uživit sebe a své rodiny a hnáni nutností zbavit se hladu a beznaděje, opouštějí své venkovské domy a migrují do měst v naději na lepší živobytí. Místo vidiny snadnějšího života a zaměstnání, ocitají se v nepředstavitelně ubohém prostředí sluhů a bezdomovců, bez zaměstnání či jen s příležitostným, často na pokraji lidské existence.
Mnoho venkovanů hledá po vyčerpání svých posledních chudých zásob pomoc a přístřeší v táborech budovaných humanitárními organizacemi. Sucho kosí ubohé poutníky, kteří hladoví a žízniví putují vyprahlou krajinou a mnozí z nich padají vyčerpáním a umírají cestou do tábora, především staří lidé a děti.
Snížení populačního růstu programy plánovaného rodičovství. Znamenalo by to sociální změny na malé rodiny, zmenšení chudoby, dětské mortality i naději na delší život. Zmenšení populačního růstu a rozumnější hospodaření s přírodními zdroji by vedly i k odstranění nedostatku potravin a největší bídy. To však znamená osvojit si také nové technologie ke zlepšení vlastního zemědělství.
Bez soustavné pomoci OSN by Afrika vůbec nebyla schopna zvládnout své obtížné problémy. Vedle WHO ( World Health Organization ) a FAO ( Food and Agriculture Organization ), je to především WFP ( World Food Programme ), který má obrovský podíl v pomocných akcích pozůstávajících nejen z příme potravinové pomoci, ale dlouhodobě z podpory zemědělství a vede tak k rozvinutí zemědělství vlastního, přijetím nových technologií včetně zavlažování. Perspektiva Afriky zůstává stále nejasná.
Je jen malá naděje zvýšení národního důchodu, k realizaci rozvoje je nutno hledat cestu ve vlastním zemědělství. Půda může být udržována a obhospodařováno především místními zemědělci, kteří se seznámí s novými technologiemi s přihlédnutím k místním podmínkám. Příkladem je agrolesní systém prováděný lidem v jižní Etiopii. Integrovaný zemědělský rozvojový projekt v údolí Kuta v Nigeru je realizovaný FAO za podpory Itálie a spojuje tradiční produkční systém s novými metodami. Základem je rozumné hospodaření s vodou, její zadržování a zavedení účinného způsobu zavlažování. Tím se dosáhlo, že stromy a obilí rostou tam, kde dříve byly jen tuny písku a skály. Projekt byl podporován s velkým nadšením místních obyvatel, jejich aktivní účast byla základem dosažení úspěchu.
Uvedené příklady i jiné projekty v Africe ukazují, že lze přece jen s velkým úsilím zabránit a snížit degradaci prostředí. Primární zodpovědnost by měla být především v samotných rozvojových zemích, přirozeně za mezinárodní podpory.
Okrajové postavení Afriky ve světové ekonomice je zaviněno především nízkým stavem úrovně zemědělství. Kolísání a prudké poklesy kurzu komodit na světových trzích, obrovská zadluženost a neschopnost platit vysokou míru úroků dokreslují bezútěšný obraz dnešní Afriky.
Případné snížení dluhů a úroků – je také možnost, kterou by vyspělé země severu – vedle finanční a technické pomoci – mohly zlepšit situaci afrického obyvatelstva.
Nové uspořádání světové ekonomiky by bylo nejúčinnější pomocí ke zvládnutí chudoby Afriky. Její země by měly za své suroviny získat odpovídající finanční prostředky, aby byly schopny koupit si chybějící potraviny a potřebné průmyslové zboží.
Možnosti nalézt cestu k obnově a soustavnému rozvoji by mohla poskytnout také spolupráce mezi zeměmi obdobných ekosystému, tedy spolupráce Jih – Jih. Současně musí být samozřejmě částí globálního úsilí, kde Jih – Jih doplňuje požadovanou spolupráci Sever – Jih, která by byla schopna překlenout prohlubující se propast mezi vyspělým a třetím světem, tedy i Afrikou.
Hladovějící Afrika dnes volá o pomoc celou světovou veřejnost pro milióny obyvatel, kteří trpí a umírají. Humanitární pomoc, kterou svět dnes poskytuje tomuto usouženému kontinentu, je skutečně jen momentální pomocí tragické situaci.
Budoucnost Afriky leží v rukou jejich národů, samozřejmě však za účinné mezinárodní pomoci, neboť jinak samy cestu z krizové situace k trvalému rozvoji nenajdou.
***
.
***
.
