Politický vývoj České republiky a skepse. Odchází množství kvalitních mladých lidí, kteří svoji kariéru a život s touto zemí už nespojují a mezi nimiž je 60% vysokoškoláků.

My se jen tak tváříme, že ano Češi?
Klídek a pohoda.

Dívám se skepticky na další politický vývoj České republiky

Připadá mně, že si Češi ustanovením vlastního státu v roce 1918 uštědřili ránu a ukrojili si větší krajíc než jaký mohou zvládnout. Základem každého státu jsou občané uznávající tradiční hodnoty, tedy ti co bývají nazýváni pravicí. Ti ovšem v době po první válce dostali poprvé na frak. 

Loajální občané habsburské monarchie, věrní poddaní císaře, ctitelé tradičních hodnot byli převálcování všemi druhy českých nacionalistů od socialistických po fašistické, což je vlastně totožné. 

Císař byl nahrazen politickým dobrodruhem a sociálním inženýrem tatíčkem Masarykem, který neváhal v zájmu své vize používat i hrubé lži. Masaryk měl přesto jistou úroveň a charisma, které jeho nástupci, socialistu Benešovi zcela chybělo. Pravicové hodnoty které jsou vytvářeny po dlouhé generace v tomto prostředí zanikaly. Existence Protektorátu, fakt že jsme se na dlouhá léta stali ruskou kolonií nedovolila vznik pevné skupiny občanů vyznávajících tradiční hodnoty kteří mohou ze svého středu zvolit důvěryhodné elity schopné kvalitního řízení státu. 
Místo toho jsme svědky jak se za pravičáka vydává člen Prognostického ústavu zesměšněný chilským videem, jak pravicovou rétoriku používají pánové Topolánek a Nečas kterým už kvůli jejich původu a činnosti v mládí není možné důvěřovat. Bývalí svazáci a konjunkturální komunisté přece nemohou mít přes všechnu, možná upřímnou snahu, pravicovou hodnotu.

 Na to je třeba říci kdo byl můj otec a matka, kdo byli další členové rodiny v minulých generacích. To v rozvrácené české společnosti, kdy většinou stojí lůza proti lůze není možné. 

Z České republiky odchází množství kvalitních mladých lidí, kteří svoji kariéru a život s touto zemí už nespojují a mezi nimiž je 60% vysokoškoláků. To téměř zaručuje nárůst toho typu voličů, kteří tvoří skupinu Miloše Zemana, komunistů, socialistů a Andreje Babiše... V Čechách nikdy skutečná pravicová strana nevznikla a jak to vypadá, ani nevznikne....


Jindřich Čech, sociální sítě

Russian tank crashes into a building in the town of Liberec. The tank has one white stripe, not the the usual red star.

Russian tank Liberec 1968

"Russian tank crashes into a building in the town of Liberec. The tank has one white stripe, not the the usual red star. The Soviets used more than 6,000 tanks during the August 1968 invasion on Czechoslovakia"

Photo: Vaclav Toužimský
Czechoslovakia - Liberec, August 1968 /

Vaclav Toužimský is the author of the legendary photo that captured falling house in Liberec during the occupation in 1968, among others. Also winner of the prestigious journalism award from World Press Photo.

Zdroj: sociální sítě

Kořeny zla. Tenkrát na východě. Trpajzlíci zla ! Jsou rudí a nespí!

Tak zlo končí....Once Upon a Time On The West

Na poslední schůzce zpravodajských služeb zemí 

sovětského bloku v Berlíně v roce 1988 vedoucí jedné delegace položil otázku: Co je to socializmus? a pak na ni nekorektně odpověděl: Je to ta nejobtížnější a nejdražší cesta od kapitalismu ke kapitalismu. 

V té době se ještě Gorbačov neodvážil zastavit šíleně nákladný proud zbraní a finančních prostředků do Afganistánu, Nikaraguy, Vietnamu, Sýrie, Jižního Jemenu, Etiopie, Angoly, Alžírska a do dalších místa a institucí. Sovětský svaz masivně podporoval teroristy všude na světě a a cudně to nazýval podporou národně-osvobozeneckého hnutí. Centrála KGB je také odpovědná (stejně jako ve stovkách podobných případů) za vzrůst terorismu na Středním východě a jeho export do Evropy především prostřednictvím agenta KGB MUDr. Wádího Haddáda (krycí jméno Chutor). KGB se rovněž podílela na mnoha únosech např. únosu amerického profesora Haniho Kordy kterého Rusové podezírali k příslušnosti k CIA. 
Byl odvlečen z z Libanonu do tábora PFLP v Jordánsku, kdy byl krutě mučen a později spáchal sebevraždu.
Sovětský svaz a později Rusko nepřestávalo také s podporou komunistických stran všude po světě. I množstvím zanedbatelná Komunistická strana USA dostala z Ruska v průběhu let desítky milionů dolarů a tak KGB vydržovala po celých Spojených státech 40 tisíc agentů.
Neexistuje od II. světové války konflikt, který by nevznikl s přímou ruskou podporou, financováním a zásahem agentů KGB. Ostatně stačí se rozhlédnou po české kotlině... řada zřejmých ruských agentů a pomahačů začíná na pražském Hradě...


Jindřich Čech, sociální sítě

Komunisté byli sice zbaveni moci politické, ale díky Klausovi a Zemanovi se zmocnili skutečně reálné moci v zemi, totiž moci ekonomické.

Imaginární pes s kloboukem  (Katerina Lisova).

Lidé, kteří byli za komunismu skutečně "u vesla" byli vedle těch pár nejvyšších ideologických funkcionářů, lidé z ekonomického a vůbec hospodářského vedení státu. I lidé ze "stranického vedení" na nižší úrovni, byli zcela závislí na těchto "kapitánech socialistického průmyslu".
 Václav Klaus založil svou ODS pro tyto lidi. Slíbil jim doslova, že vstoupí-li do jeho strany, nebude v budoucnu nikoho zajímat jejich činnost v dobách komunismu.

  Komunisté byli sice zbaveni moci politické, ale díky Klausovi a Zemanovi se zmocnili skutečně reálné moci v zemi, totiž moci ekonomické. 

Využili svých znalostí a styků a nestydatě se obohatili a stali novou POLITICKOU "ELITOU" v Klausovském, postkomunistickém státě. Čím více se Česká republika integruje do západní ekonomiky EU, tím více ztrácí tato nová mocenská vrstva na vlivu. Její současné přiklánění se k Rusku je logické a divil bych se, kdyby tomu bylo jinak. Jsou ochotni zradit národ ve prospěch ruské despocie, protože jim jde o materiální zájmy, lidově řečeno o koryto. Ta současná ukrajinská krize má pro Českou republiku v podstatě pozitivní dopad. Signalizuje konec klausovsko-zemanovského oblbování českého občana. Je koncem jejich moci a koncem jejich zlodějen. Proto Václav Klaus a Miloš Zeman tak zoufale kolem sebe kopou a mobilizují poslední , nacionalistické a fašistické síly.

Jsou to a vždycky byli "přirození" spojenci komunistů, protože v podstatě jimi nikdy nepřestali být.


Stepan Benda sociální sítě

Kolik bude ještě muset zemřít izraelských děvčat a chlapců, aby svobodný svět pochopil, o co ve Svaté zemi skutečně jde?

Shelly Dadon

Bylo jí dvacet. Atraktivní tvář. Její devizou byl úsměv a dobrosrdečná povaha, jak se svěřil její strýc. Na první pohled fajn děvče. Shelly

Památka na Shelly. Selfie z jejího facebooku

Chtěla žít normálním životem mladého člověka v moderním světě. Bydlela v Afule na severu Izraele. Její jméno obletělo svět, ovšem v souvislosti, o níž musíme říci: kéž by nikdy nenastala. Jméno: Shelly Dadonová.

Zůstalo po ní pár selfie fotek na facebooku, bolest v srdci nejbližších, navždy prázdné místo. Proč vlastně? Rabín na jejím pohřbu řekl: Jejím jediným hříchem bylo to, že patřila k židovskému národu.

Na začátku května šla ven. Údajně hledat práci. Pak ji našli ubodanou ve městě Migdal Haemek. Domů se vrátila v truhle.

Rodina je přesvědčena, že šlo o teroristický útok. A chce, aby právě tak byl ďábelský skutek definován. Nikoli nepochopitelně.
Policie i tajná služba mezitím případ vyšetřují, ale úkol je to víc než nesnadný. Stejně tak bylo nemožné najít živé a osvobodit nedávno unesené tři izraelské studenty. Doufali jsme, že se to podaří, modlili se za ně. Vrahové byli rychlejší.Nejspíš je zavraždili krátce po únosu.

Také tito mladí Izraelci se stali oběťmi zavilé arabské nenávisti a zvráceného jednání. Ve jménu Alláha a islámské Palestiny byli bez milosti a milosrdenství brutálně zavražděni.
Co je to za lidi, kteří dokážou ubodat nádhernou dvacetiletou dívku? Unést a chladnokrevně zabít dva šestnáctileté a jednoho o tři roky staršího teenagera? Jenom proto, že jsou Židé.
Když nahlédneme na náboženské texty k ramadánu, dočteme se o Alláhovi jako bohu milosrdném a slitovném. Co je to ale platné, když někteří jeho stoupenci jsou kruté a krvelačné vraždící bestie.

Ejala, Gilada a Naftaliho unesli a zavraždili aktivisté Hamasu. Jeho představitelé akci podpořili: je v souladu s jejich politikou. Dokonce i někteří představitelé Fatahu hovořili o únosu se sympatiemi: prý je to jediný způsob, jak dostat teroristy z izraelských věznic. Co budou říkat teď?
Kolik bude ještě muset zemřít izraelských děvčat a chlapců, aby svobodný svět pochopil, o co ve Svaté zemi skutečně jde? A že přezíráním legitimního práva Izraele na vlastní bezpečnost se Západ chová stejně pošetile jako Británie a Francie v čase Mnichovské dohody?

Izrael viní z vražedného terorismu vůči nevinným studentům organizaci Hamas. Ta je součástí současné palestinskoarabské autonomní vlády národního usmíření. Politická odpovědnost padá proto na ni. Šéf autonomie Abbás velice dobře věděl, co je Hamas zač (jak brutálně zatočil s jeho vlastními lidmi v Pásmu Gazy po volbách 2006) – a přesto s ním šel do vládní koalice. Premiér Netanjahu už tehdy varoval: Musíte si vybrat. Buď Hamas, nebo mírová jednání s námi.

Abbás si vybral.

Závěrem slova náměstka izraelského ministra obrany Dannyho Danona:
„Musíme jasně říci, že když zabijete nevinné děti vracející se ze školy, nemůžete s námi dál pracovat.“

Zdroj: sociální sítě 

Dne 11. září 2001 se stal terorismus hlavním nepřítelem, protože moderní společnost se ukázala být křehká a zranitelná.

11. září  2001

Stačil jsem si přezout boty a právě když jsem doběhl k obrazovce, viděl jsem v přímém přenosu, jak do druhé věže naráží další letadlo a jak se obě chlouby města New York hroutí k zemi. 

V té chvíli již bylo jasné, že nešlo o nehodu, ale o strašlivý teroristický útok. Jak se později ukázalo, pouhých 19 mužů uneslo čtyři dopravní letadla a s nimi způsobili katastrofu, při níž zahynulo 2996 lidí, vesměs civilistů. 

Již dříve se svět otřásal hrůzou z násilných činů, například při olympiádě v Mnichově; terorismus však zůstával okrajovým jevem, s nímž, jak se zdálo, se dokáže moderní společnost vypořádat. Dne 11. září 2001 se stal terorismus hlavním nepřítelem, protože ona moderní společnost se ukázala být křehká a zranitelná. 

Válka, která tehdy začala, trvá dodnes a přes nasazení nejúčinnějších bojových prostředků terorismu neubývá. Stal se trvalou součástí našeho světa a udržet ho co nejdále od našich domovů bude vyžadovat trvalé úsilí, při kterém ale umírají lidé. Je to jistě nepříjemná skutečnost, máme-li se však před tímto nebezpečím ubránit, je nezbytné ji vzít na vědomí. 

Ano, jen když v sobě nalezneme odvahu podívat se tváří v tvář pravdě, můžeme správně jednat. Lidé mají přirozený sklon zakrývat věci, které se jim nehodí do vysněné představy o životě, a tak tomu bylo i s pravou povahou terorismu. Slýchali jsme výklady o tom, že jeho příčinou je chudoba, že jsou to důsledky evropského kolonialismu, a tak si za to vlastně můžeme sami, že to způsobili Američané svým zasahováním do záležitostí, po kterých jim nic není. 

Postupně se však ukázalo, že sice teroristé důvody, které pro vysvětlení jejich činnosti vymysleli západní analytici, rádi využívají pro své ospravedlnění zejména v rozhovorech s novináři, skutečné motivy jejich jednání jsou jiné. Teroristé nás nenávidí nikoli pro to, co jsme špatného spáchali, ale pro to, že jsme. 

Ten, komu vadí zlé skutky, hledá toho, kdo je způsobil, viníka, kterého chce potrestat nebo donutit k nápravě. Teroristé viníky nehledají, ale útočí na nevinné lidi. Právě na nich páchají nejzrůdnější zločiny, aby ostatním ukázali, že se nezastaví před ničím a před nikým. Když někoho zvláště zavrženíhodným způsobem zabíjejí, pořizují videozáznamy, které zveřejňují. 

V tom jim pomáhají zejména senzacechtivá media. Cílem těchto pachatelů je ovšem vyvolat hrůzu a ochromit nás strachem, abychom se jim podrobili, až udeří. Jejich konečným cílem je získat nad námi moc. Jsou to lidé posedlí mocí tak, jako byli všichni, kdo propadli totalitní ideologii. 

Komunisté svůj mocenský cíl zakrývali údajně vědeckou teorií společnosti, nacisté se opírali rovněž o domněle vědecké zdůvodnění ras a boje o přežití, o sociální darwinismus. Islamisté volají na pomoc náboženství, ale to je pro ně jen nástrojem touhy po absolutní moci. Jak je tedy máme porazit? Stejně jako nacisty a komunisty. 

Daniel Kroupa   rozhlas.cz

Židovský humor po česku Autobusem do Tel Avivu jede pan Löbl a čte arabské noviny

Autobusem do Tel Avivu jede pan Löbl a čte arabské noviny.

Židovský humor po česku

Vidí ho pan Kaplun a pohoršuje se: “Löbl, co to vidím, proč čtou arabské noviny? Nestyděj se? Proč nečtou naše? Třebas HaArec, nebo The Jerusalem Post?”

 Pan Löbl se ohradí: “Jsem snad mešuge? Proč bych četl židovský noviny? Pořád je tam jenom o tom, jak máme hloupé a zkorumpované politiky, jak se u nás krade, jaký máme deficit státního rozpočtu, jak se bude zdražovat a že hrozí krize, nezaměstnanost a neúroda.
V arabských novinách čtu, jak ovládáme celý svět, všechny banky, amerického prezidenta, ostatní prezidenty a krále, všechny zbrojní programy a průmysl, světový obchod a těžbu zlata a ropy, jak máme pod palcem Pentagon i Bílý dům, jak se každý den koupeme v šampaňským a souložíme s mladicemi. Tak se nedivěj, že si každý ráno čtu radši ty arabský noviny.”

A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Znovu jsem si dnes připomněl citát Johna Donna, který použil ve zjednodušené podobě Ernest Hemingway.

Once Upon aTime in The West

 Na budově velitelství výsadkářů v Žatci (kolem které jezdím denně do práce) vlaje černý prapor. Majora Roberta Dziaka, velitele padlých výsadkářů z posádky v Chrudimi, znám osobně - koupil jsem od něj před časem byt. Ale nejen to - jsem přesvědčený, že proti lidem, kteří jsou ochotní vědomě odpálit bombu mezi dětmi, je třeba bojovat. A jsem rád, že to někdo dělá i za mě - i s tím rizikem, že při tom umře.

Tímto jim děkuji a myslím na ně. „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.”  

Petr sociální sítě FB

Svět je už dlouho ve válce s terorismem a snad je samozřejmé, na čí straně v ní Česko stojí. Jenže když normální zemi teroristé zabijí vojáka (nebo i civilistu), normální reakcí je odvetná akce. Když Čechům zabijí čtyři vojáky, většinovou českou reakcí je tvrzení, že tam žoldáci neměli co dělat a že armádu bychom stejně měli radši zrušit. Některé národy si snad samostatnost ani nezaslouží...

Spravedlivá válka bellum iustum. Cílem Bellum Iustum má být spravedlivý a pevný mír a šetrná vláda nad podrobenými viz Pax Romana.

Tenkrát na západě Google Scan LIFE prohlížejte ve zvětšení

BELLUM IUSTUM (Cicero, O povinostech 1,36)

Spravedlivá válka
V římském pojetí má být válka vedena až po odmítnutí předložených požadavků, má být řádně vypovězena a jejím důvodem má být buď zadostiučení na útočníkovi, nebo ochrana spojenců. 
Cílem Bellum Iustum má být spravedlivý a pevný mír a šetrná vláda nad podrobenými viz Pax Romana.

Ukrajina měla nesmírně pohnutou historii. Sevřená mezi Polsko a jeho výboje, Rusko s jeho
agresivitou a kořistícími Tatary neustále krvácela. To nejhorší co se jí stalo, že východní část obsadili Rusové.
Západní část zažila za Rakouska-Uherska lepší časy a nelze se Ukrajincům divit, že chtějí žít stejně jako země na západ od jejích hranic a nechtějí patřit do ruského vrahounského impéria. Ukrajina to bude mít velmi těžké,
ale všichni kdo vyznávají euroatlantické hodnoty by jí měli pomoci aby našla svoje místo mezi námi.

S Rusy žádný konsenzus není možný, to staletá historie dokázala, jsou to lháři a agresoři. Na barikády nechodí špičky, tam chodí lid, aby projevil svou vůli. K volbě politických špiček slouží svobodné volby s informovanými voliči.
 Koneckonců u nás se dokazuje jak jsme ještě nezralý národ když pravidelně patří mezi nejoblíbenější politiky ti největší šíbři. To všechno chce svůj čas, nelze čekat, že se všechno dá změnit okamžitě. Evropa se vyvíjela k dnešnímu stavu dvě tisíciletí a také to nebylo jednoduché. 

Ukrajina to bude mít velmi těžké, ale všichni kdo vyznávají euroatlantické hodnoty by jí měli pomoci aby našla svoje místo mezi námi.


Zdroj: sociální sítě FB Jindřich Čech 

Žurnalistika a Ukrajina fotografie a pohled na situaci od Karla Schwarzenberga

Karel Schwarzenberg:

Žurnalistika a Ukrajina (zraněná novinářka)

Když Adolf Hitler provedl tzv. Anschluss Rakouska, většina Rakušanů se vnímala jako Němci. Hitler ovšem přivedl Rakušany k tomu, že se dnes z 95 % cítí býti právě Rakušany, nikoliv Němci. Taktéž se na Ukrajině objevuje ukrajinská identita v ruskojazyčných oblastech. Putin zřejmě obrovsky přispěje k ukrajinskému národnímu uvědomění.
 Situace je ovšem velmi nebezpečná. Doufejme za Ukrajinu, že z toho vyjde svobodná a jednotná.

Selhání západní diplomacie dobré vůle

Ilustrační obrázek

Agresora nikdy nezastavíte shovívavostí. Když jste shovívaví, tak ho jen pobízíte, aby si vzal více. A bohužel, v politice platí, že s každým soustem roste apetit. Je proto nutné, abychom se zastali našich ukrajinských přátel. A také je nutné, abychom trvali na dodržování mezinárodního práva, podle kterého nikdo, ani velmoc, není oprávněn obsadit území sousedního státu.

Současné dění považuji za selhání západní diplomacie dobré vůle. Je nutné připravit novou evropskou bezpečnostní strategii vůči Rusku a středoevropské země včetně České republiky toto musí iniciovat.

Karel Schwarzenberg

Z debaty pod příspěvkem na sociální síti:

• Nemusíme si nic nalhávat Severoatlantická aliance je silnější než Ruská armáda a to podstatně. To že Západní civilizace nesahá hned po zbraních, je jen důkaz zdravého rozumu. Ruská ekonomika zaostávala již před Krymskou okupací. Nyní, když se jim propadla burza a devalvovala měna ,jsou prozatím sankce tou nejlepší zbraní. Pokud budou sankce jen mírné, bude se Rusko, díky krokům oslavovaného Putina, potýkat s úpadkem celá desetiletí. Pokud však zvolíme ostřejší kalibr sankcí, rozpadne se Putinova nomenklatura během pár let. Bohužel se žádný totalitář nevzdává moci bez krve.
• Totální selhání všeho, co jsem do dneška nazýval západní civilizací... Všechna trapná mezinárodní společenství vč. prohnilé EU se profiluje jako banda poserů neschopných účinně zatnout tipec jednomu magorovi... Tzv. sankce jsou k smíchu... Zadržení majetku 20 soukromých osob? Směšné a trapné v kontextu ozbrojené anexe svrchovaného území Ukrajiny a jejich vojenských základen... To už ani my Češi, kteří máme nedávnou zkušenost s "bratrskou pomocí" sovětské armády, nedokážeme zaujmout rozhodnější stanovisko? Zase budem posraný a upřednostňovat materiálno a jistoty před popíráním základních práv, svobod a pravidel? Zahájil jsem osobní bojkot všeho, co jen připomíná Rusko... Poraďte, co můžu dělat víc... Je mi z toho všeho na blití...

 

Říše zla je zpátky napsal Jan Štern

Zastávka Praha Mírové náměstí - Tak kam to bude teď Krymská
nebo Ruská? Jsem tu. Pátá kolona.

V projevu na shromáždění Národní asociace evangelíků v Ohiu v březnu 1983 nazval president Spojených států Ronald Reagan Sovětský svaz „Říší zla“. Prohlásil, že komunismus padne a že „bude považován za další smutnou a bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední kapitoly se právě píšou“. Jeho předpověď se vyplnila, Sovětsky svaz nevydržel závody ve zbrojení, které proti němu rozjel právě Reagan, a pod tíhou obrovských výdajů a neschopného ekonomického systému se rozpadlo nejen jeho impérium, ale i samotný Sovětský svaz.

Nástupcem Sovětského svazu se stalo Rusko. V období Jelcinovy vlády zkoušelo západní model demokratického uspořádání a tržní ekonomiky. Tento model v ruských podmínkách totálně selhal. Zemi ovládli oligarchové zorganizovaní do zvláštních podnikatelských struktur vzešlých z divoké privatizace, které byly kombinací podnikatelských subjektů a gangsterských band. Vzniknul zde jakýsi systém střech (kryša), což byly gangy, které chránily všechny významné firmy. Firma, která neměla střechu, tedy kterou nechránil ozbrojený gang, neměla šanci a brzy byla pohlcena firmou, která ozbrojenou mocí disponovala. Státní moc se rozpadla a přešla fakticky do rukou oligarchů. Vláda zákona v podstatě neexistovala, stát nedokázal ochránit vlastnictví, lidská práva, ani elementární bezpečnost, namísto vlády zákona nastoupilo právo silnějšího reprezentované právě systémem kryš. Obyčejný člověk nechráněný vlastním gangem byl vystaven zvůli a násilí, před nímž mu státní moc neposkytovala žádnou ochranu.

Za této situace přišel president Putin s koncepcí silného autoritářského státu, který mocensky potlačil vládu oligarchů, a buďto zlikvidoval systém založený na gangsterských skupinách (střechách), nebo ho podřídil svým potřebám. Namísto velkého množství gangsterských skupin, které ovládaly hospodářství, policii a terorizovaly obyvatelstvo, nastoupila diktatura státu založená na osobní moci presidenta, která vytlačila nejen gangsterské bandy, ale i demokracii. Demokratická moc v ruské Jelcinově podobě si nebyla schopná s oligarchy poradit. Teprve Putinova diktatura, vítaná obyvatelstvem jako osvoboditelka od vlády gangů, s oligarchy zatočila. To neznamená, že by je zničila, jenom si je podřídila. Obyčejní lidé to však vnímali jako obrovskou úlevu a vítezství. Podpora Putina neplyne jenom z toho, že ovládá média, ale je reálná a plyne z uvedeného faktu. Nelze prostě žít ve světě, kde není zajištěno právo na elementární bezpečnost. Putin toto právo zajistil. Že se tak stalo na úkor demokracie, většinu Rusů netrápilo. Jednak demokracie se stačila v Jelcinově éře zcela zdiskreditovat a jednak zde nebyla téměř žádná demokratická tradice, na níž by bylo možné navázat.

Putin za veliké podpory obyvatelstva zavedl v Rusku regulérní diktaturu, jejímž základním programem je budování silného Ruska. Nacionalismus je v podstatě jedinou hodnotou, kterou může kromě elementární bezpečnosti Putin Rusům nabídnout. Na prosperitu mohou Rusové zapomenout, protože bez svobody je v dlouhodobém horizontu věcí nemožnou. Jako každá diktatura bude Rusko svoje vnitřní problémy vyvážet, a tím i odvádět případnou nespokojenost obyvatelstva na vnějšího nepřítele. Když Rusko přepadlo Ukrajinu a okupovalo část jeho území, tak jenom logicky pokračovalo v konceptu nacionalistické diktatury, která usiluje nikoliv o kvalitní a svobodný život jednotlivých občanů, ale o dobro Ruska.

Nikdo normálně uvažující samozřejmě nemůže brát vážně Putinovo tvrzení, že na Krymu nepůsobí ruští vojáci, ale místní domobrana (dnes už v počtu 30 tis.!). Putin ani nepočítá s tím, že by tomu někdo ve světě věřil. Je to jenom nezbytná cynická zástěrka. Na Krymu je převážná většina rusky mluvícího obyvatelstva hlásící se k ruské národnosti, která by si asi pravděpodobně přála patřit k Rusku. Okupace Krymu tedy nebyla potřeba, rusky mluvící obyvatelstvo by si v referendu pravděpodobně odhlasovalo připojení k Rusku i bez přítomnosti ruských vojáků. Proč tedy Putin nepočkal na demokratické procedury a vojenským zásahem vyvolal vážnou krizi? To je evidentní: potřeboval ukázat sílu, dovnitř i navenek. Dovnitř, aby vlil unavenému a ve srovnání s EU i Čínou chudému obyvatelstvu nacionalistickou krev do žil (což se podařilo). Navenek, aby ukázal světu, že Rusko je zpátky jako supervelmoc, která tentokrát místo ekonomických svalů (kterými díky podlomenému ekonomickému systému zrovna neoplývá) ukázala svaly vojenské. V tomto ohledu se s ní taková EU (která jí ekonomicky několikanásobně převyšuje) nemůže měřit.

Nikdo v EU dnes není ochoten obětovat pro cokoliv život. Rusové to vědí a tak na to vsadili a to také bude do budoucna jejich hlavní zahraničněpolitická strategie. Navíc co se týče referenda, tak pro Rusko to je hodně nebezpečné, protože jak by asi dopadlo referendum o setrvání v Ruské federaci takové Čečně? Ne, Rusko si vůbec nemůže dovolit argumentovat v případě nějakého územního zisku referendem. Naopak se mu velmi hodí kombinace síly jako prioritního nástroje následně doprovázené demokratickými procedurami jako šlehačkou na dortu.

Rusko nás nenechá v klidu. Je největším omylem a nebezpečnou iluzí myslet si, že teď spolkne Krym a tím to končí. Přeci nikdo nemůže brát vážně, že Putinovi jde opravdu o osud rusky mluvících lidí na Krymu (Ukrajině). To je jen záminka pro rozpoutání krize tak, aby se dala řešit vojensky. Rusku nejde o nic jiného a do budoucna o nic jiného také nepůjde, než postupně vyvolávat konflikty tak, aby se dalo nastolit vojenské řešení. Rusko dobře ví, že Západ je měkký, upadlý do hedonistické ochablosti a tudíž víceméně bezmocný vůči hrubé síle. Ve vyhrocených situacích, v nichž se haraší zbraněmi, bude mít k obětem odhodlané Rusko vždy převahu nad EU. Na Spojené státy si to nedovolí, protože tam by tvrdě narazilo, jenže o ně ani Rusku nejde. Cílem je zásadní oslabení EU a vytlačení jejího vlivu směrem na západ. Pokud chtějí země EU efektivně čelit této hrozbě, tak musejí do repertoáru své zahraniční politiky zahrnout i eventuální válku.

Symptomatické na většině reakcí českých politiků, expertů a komentátorů bylo, že v žádném případě nedoporučovali Ukrajině, aby se vojensky bránila. Jeden náš čelný vojenský představitel se téměř hystericky hrozil vojenské obrany Ukrajiny jako naprosté sebevraždy a nesmyslu. Napadlo mě, co to je vlastně za vojáka a jak by se tento voják asi choval v čele naší armády, kdybychom někdy byli napadeni. Od konce studené války uplynulo 25 let a my jsme si na mír a stabilitu mezinárodních vztahů zvykli tak, že si válku neumíme ani představit. Válka není v algoritmech našeho jednání, nejsme na ní, a to celá Evropa, vůbec mentálně připraveni. To je karta, s níž Rusko začalo hrát. Čím dříve nám to dojde, tím větší budeme mít šanci nové ruské politice hrubé síly efektivně čelit.


Napsal Jan Štern

Scénárista a dramaturg. Narodil jsem se v roce 1953. Jako již skoro dospělého mě hluboce poznamenal rok 1968. Snad i proto jsme s kamarády za totality vydávali samizdatový časopis Prostor, který vychází dodnes. Byl jsem vedoucím činitelem OF (předseda organizační komise a člen Rady OF) a následně i poslancem Federálního shromáždění za OF, později pak za ODA. Z politiky jsem odešel do médií a nakonec jsem zakotvil v ČT, kde jsem se coby dramaturg a producent podílel na vývoji pořadů a filmů (Aréna, Nadoraz, Dvaadvacítka, Největší Čech, Uvolněte se, prosím, Nuda v Brně). Nejvíce si cením dokumentárního cyklu o obětech komunistické represe Ztracená duše národa, který jsem realizoval jako vedoucí projektu a spolurežisér. V současné době jsem na volné noze jako scénárista a producent.

Přátelé. Historie se opakuje. Na Krymu opravdu žijí Rusové - Andrej Zubov ruský historik

cituji z textu........Přátelé. Historie se opakuje. Na Krymu opravdu žijí Rusové.

Ukrajina Kyjev Demostrace a Putin podle obrázky Google

Ale cožpak je tam někdo utlačoval, byli tam snad občany druhé kategorie, bez nároku na jazyk a pravoslavnou víru? Před kým je musí chránit vojáci ruské armády? Kdo je napadl? Vstup cizích vojsk na území jiného státu bez jeho souhlasu – je agrese. Obsazení parlamentu osobami v uniformách neoznačených – to je nehoráznost. Jakákoliv rozhodnutí krymského parlamentu jsou za těchto okolností fraškou. Napřed obsadili parlament, premiéra nahradili proruským a pak tento nový premiér požádal Rusko o pomoc, když pomocníci již jsou zde a již celý den ovládají poloostrov... Jako vejce vejci podobné anšlusu v roce 1938. A dokonce i referendum – plebiscit – proběhne až za měsíc, pod ochranou spřátelených bajonetů. Tam – 10. dubna, zde – 30. března.

Propočítala ruská vláda rizika tohoto neuvěřitelného dobrodružství? Jsem si jistý, že ne. Stejně jako je svého času neodhadl Adolf Aloizovič. Kdyby je uvážil, nemusel by v dubnu 1945 zoufale pobíhat po bunkru pod dopadajícími ruskými bombami a nemusel by sežrat ampuli s jedem.

Pokud se Západ nebude chovat jako Chamberlain a Daladier v roce 1938 a zavede úplné embargo na nákup ruské energie a zmrazí ruské vklady ve svých bankách? Ruská ekonomika, která je i tak v agonii, se zhroutí do tří měsíců. A pak se začnou dít v Rusku věci, ve srovnání s nimiž bude vypadat Majdan jako procházka rajskou zahradou.

A pokud krymští Tataři, kteří jsou kategoricky proti ruské vládě, kteří si pamatují, co s nimi tato vláda provedla v roce 1944 a že je nepustila domů až do roku 1988... a když se krymští Tataři začnou domáhat ochrany svých zájmů u svých souvěrců a pokrevních bratrů v Turecku? Koneckonců, Turecko neleží za třemi moři, ale přímo na protějším břehu Černého moře... A Krym drželi Turci déle než Rusko – čtyři století. Turci – to není Chamberlain nebo Daladier. Ti v červenci 1974, aby chránili své soukmenovce, obsadili 40 % území Kypru, ignorují všechny protesty a stále podporují tzv. Tureckou republiku severního Kypru, kterou neuznává nikdo kromě nich. Možná, že někdo by chtěl mít Tureckou republiku jižní Krym? Ale v případě, že se horké hlavy krymských Tatarů rozhodnou bojovat, rádi se k nim přidají muslimští radikálové z celého světa, a to zejména ze severního Kavkazu a Povolží. Nepřineseme si tu bouřku ze zpustošených krymských letovisek do našeho ruského domu? Cožpak nám nestačí naši vlastní teroristé?

A konečně, získáme-li Krym, rozervaný vnitřními rozpory, ztratíme navždy lid Ukrajiny – Ukrajinci neodpustí Rusům takovou zradu nikdy. Myslíte si, že přeháním? Že čas všechno zahladí? Doufáte marně, drazí ruští šovinisté. Na konci XIX. století se Srbové a Chorvati považovali za jeden národ, jen rozdělený hranicemi, náboženstvím a abecedou. Oni usilovali o jednotu – kolik knih o tom napsali. A byly to moudré a dobré knihy. A teď na světě najdete jen málo národů, které se vzájemně nenávidí tak jako Srbové a Chorvati. Kolik krve bylo mezi nimi prolito, a to všechno kvůli nějakým kouskům území, městečkům a údolím, v nichž by mohli žít spolu šťastně a spokojeně. Mohli by, ale nedokázali to. Chamtivost udělala z bratrů nepřátele. A cožpak se to nestává i v každodenním životě? Stojí za to přijít o bratry navždy, kvůli nesmyslným ambicím? Samozřejmě že nevyhnutelné bude i rozdělení ruské církve. Její ukrajinská část se od Moskvy odštěpí navždy.

Ale v ještě děsivější porážku se pro Kreml obrátí úspěšné připojení Krymu. Pokud vše proběhne snadno, pak se zítra k Rusku budou chtít připojit oblasti obývané Rusy v Kazachstánu, posléze také Jižní Osetie, Abcházie a severní Kyrgyzstán. Po Rakousku následovaly Sudety, po Sudetech Memel, pak Polsko, po Polsku Francie, po Francii – Rusko. Všechno to vzešlo z nepatrných krůčků...

Přátelé. Musíme se zastavit a vzpamatovat se. Naši politici zatahují naše lidi do hrozného, děsivého dobrodružství. Historická zkušenost nám říká, že nic neprojde jen tak. Neměli bychom se nechat manipulovat, jak se nechali svého času Němci manipulovat sliby Goebbelse a Hitlera. V zájmu míru v naší zemi, v zájmu jeho skutečného obrození, pro mír a přátelství na území historického Ruska, které je nyní rozděleno do mnoha států, řekněme ne na tuto šílenou a – co je nejdůležitější – naprosto zbytečnou agresi.

Ztratili jsme ve dvacátém století tolik životů, že naší jedinou správnou zásadou by měl být princip vyhlášený Solženicynem – zachování národa. Zachování lidí, a ne rozšiřování území. Země se shromažďují jen za cenu krve a slz.

Žádnou krev, žádné slzy již nepotřebujeme!


Zdroj: Andrej Zubov je ruský historik. Je autorem publikace Velké dějiny Ruska XX. století.

Nejsme otroci jsme Ukrajinci

Touha po svobodě a nezávislosti tady pokořila strach z násilí....

"Protože se šíří snahy zdiskreditovat protestní hnutí na Ukrajině, tady je můj pohled: Tisíce, někdy desetitisíce a někdy statisíce Ukrajinců v Kyjevě stráží Náměstí nezávislosti. Už více než dva měsíce. Je to velké celonárodní vzepětí a veřejně a hrdinně projevená touha po svobodě. V neděli vyšli na náměstí studenti kyjevských univerzit. Provolávali: "Nejsme otroci, jsme Ukrajinci."

 Byl jsem na kyjevskem "majdanu" před Vánoci. V té době demonstranti v centru města strhli velkou sochu Vladimíra Iljiče Lenina. Z řečnické tribuny vzápěti několikrat zaznělo: "Teprve teď, teprve nyní, kdy jsme Lenina povalili, jsme se vyrvali ze spárů Sovětskeho svazu." V té větě je ukryt smysl jejich snaženi. Se Sovětským svazem, s touto bolševickou říší zla měli Ukrajinci tragické zkušenosti. Gulagy, deportace, popravy, ničení národní identity, ničení ukrajinského jazyka... Genocida na Ukrajině v letech 1932 - 1933, kdy Stalin uměle vyvolal na Ukrajině hladomor, který připravil o život deset miliónů lidí. Ukrajinci nechtějí patřit do nově vznikajícího Sovětskeho svazu, který nyní buduje Moskva pod pracovním názvem Euroazijský svaz. Má zatím tři členy: Putinova Ruská federace, Nazarbajevův Kazachstán a Lukašenkovo Bělorusko. Janukovičova Ukrajina by měla být nejzápadnějším členem nového, nevyzpytatelného nadnárodního celku. Proto chtěji Ukrajinci do Evropy. Oni tam bytostně patří a jejich statečnosti je potřeba vzdát hold podporou, sympatiemi, modlitbou a jasně vyřčeným slovem lidské účasti."

 Jaromír Štětina - senátor ČR, 21. ledna 2014
 (zaznělo na akci EUROMAIDAN PRAHA 22.1.2014)

Ukrajinská vláda aktivovala rozbušku a nikdo neví, kdy vybuchne

Ukrajinská vláda aktivovala rozbušku a nikdo neví, kdy vybuchne

Napadení novinářky

22. listopadu 2013 – ukrajinskému národu ukradli jeho sen. Prezident Janukovič nepodepsal asociační dohodu s Evropskou unií. Lidé vyšli do ulic. Tím odstartovali mírné protesty.
noc z 30. listopadu na 1. prosince – prezident Janukovič prolil krev mírně protestujících studentů. Hodně zraněných civilistů, okolo 40 zraněných novinářů. Ukrajina se probudila v Bělorusku.

1. prosince – krvavý střet demonstrujících občanů se speciálními jednotkami Berkut v Bankové ulici.
1. prosince – občané obsadili Kyjevskou radnici, Dům odborů a Dům svobody.
9. prosince – stržení sochy Lenina v centru Kyjeva
11. prosince – speciální jednotky Berkut se snažily rozehnat demonstraci na náměstí, hodně zraněných, mezi nimi i národní opoziční poslanci.
12. prosince – posílení občanských barikád
17. prosince – poslanci města Moskvy přišli s návrhem, aby se jedna z moskevských ulic jmenovala podle speciálních jednotek Berkut
17. prosince – Janukovič podepsal s Ruskem dohodu o uzavření euroasijské smlouvy. Podmínky smlouvy nejsou dodnes plně sděleny veřejnosti.
25. prosince – brutální napadení ukrajinské novinářky Taťány Čornovil
1. ledna 2014 – demonstrující občané v poklidu oslavili příchod nového roku na Majdanu
3. ledna – napadení opozičního poslance Andreje Illyenka a advokáta Kyzina
6. – 7. ledna – demonstrující občané oslavili pravoslavné Vánoce na Majdanu
10. ledna – tři občanští aktivisté z Vasilkova byli odsouzeni za podezření o pokus o svržení sochy Lenina – každý z nich odsouzen na 6 let vězení
10. ledna – protesty proti rozsudku – střet se speciálními jednotkami – hodně zraněných (vč. bývalého ministra vnitra Lucenka)
16. ledna – ukrajinský parlament nelegitimním hlasováním odsouhlasil rozpočet na rok 2014 a přijal „pendrekové zákony“
20. ledna – střet v ulici Hruševského – ze strany speciálních jednotek se používají granáty, vodní děla (i když je venku -10stupňů), Molotov koktejly, střílí se slepými náboji. Boje přetrvávají dodnes.
20. ledna – prezident Janukovič povolil speciálním jednotkám použití ostrých nábojů ve střetech s demonstranty

Stovky tisíc lidí ve dne i v noci již dva měsíce protestují na hlavním náměstí Kyjeva a po celé Ukrajině proti režimu prezidenta Janukoviče. Naše revoluce má jméno – Revoluce cti. Ukrajinský lid touží po demokracii, protože dnes v 21. století v našem civilizovaném a medializovaném světě v Ukrajině stále vládnou: represe (vč. „odstranění“ nepohodlných lidí), uvěznění, zkorumpovanost soudů, mafiánské praktiky klanu prezidenta Janukoviče, vládní provokace neznají meze, krvavý hon na občanské aktivisty, opoziční poslance, občany nesouhlasící s režimem. Svoboda slova je ve vážném ohrožení, novináři jsou sledováni a brutálně napadáni. Občané jsou také napadáni, zastrašováni a je jim vyhrožováno. Slíbené maratorium na nepoužití síly od prezidenta Janukoviče nikdy nevstoupilo v platnost.

Občané Ukrajiny se obracejí na zástupce evropských států a Ameriky s prosbou o zavedení sankcí proti prezidentovi Janukovičovi a jeho vládě.

Ivanka Illyenko

Ukrajina dnes

Bez komentáře (Oleg Panfilov)

Ukrajinská veřejnost i politika je hluboce rozdělena
od chvíle, kdy prezident Janukovyč loni v listopadu odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií a dal přednost těsnější spolupráci s Ruskem. Protesty v ulicích Kyjeva od té doby neutichají. Opozice je odhodlána případně zůstat na náměstí Majdan až do března roku 2015. Právě v tomto měsíci by se měly v řádném termínu konat prezidentské volby.
Konflikt mezi vládou a opozicí se na Ukrajině vyostřil poté, co kabinet zastavil v listopadu přípravy podpisu asociační dohody s EU. Desetitisíce lidí se pak v Kyjevě účastnily demonstrace "Za evropskou Ukrajinu", protesty pokračovaly i v následujících dnech a trvají dodnes, nabývají však čím dál násilnějšího charakteru. Pouliční boje radikálního křídla protivládních demonstrantů se zásahovými jednotkami v Kyjevě vyvrcholily dramatickou konfrontací s krveprolitím a oběťmi na životech.

Oleg Panfilov

Cенатор МакКейн встретился с лидерами оппозиции

Ukrajina dnes od Oleg-Sandro Panfilov

Opoziční vůdci se setkali s americkým senátorem Johnem McCainem
 14 prosinec 2013


Opoziční lídři vyzvali k USA, aby vyvinuly tlak na vládu Ukrajiny, který by znemožnil použití síly proti pokojným demonstrantům.

Vedoucí HIT Vitali Klitschko, vedoucí politické rady vlasti Yatsenyuk a vůdce Svoboda Oleg Tyahnibok se setkal s americkým senátorem Johnem McCainem, tiskové služby stranického kopu.

 Během rozhovoru se senátorem Vitali Klitschko řekl, že Ukrajina prochází významné historické události, které budou určovat další rozvoj státu - ve směru demokracie a diktatury, a to je nyní stát potřebuje veškerou možnou podporu přátel Ukrajiny v zahraničí. Zdůraznil, že morální podpora nestačí.

Zdroj: sociální sítě Oleg-Sandro Panfilov

Opilý politik je trapný, ale lhář je horší

Opilý politik je trapný, ale lhář je horší.

Facebookový obrázek rytíře smutné postavy

Ale nejhorší je takový vrcholný politik, který z přesvědčení pracuje proti zájmům země. Proti její západní a liberální orientaci. Musíme pochopit, proč si 60 procent z našich aktivních voličů (tedy asi 28 procent našich spoluobčanů) vybralo právě tak nedůstojnou postavu, jakou je Miloš Zeman.

A proč si naši starší spoluobčané myslí, že Zeman je inteligentní a má rozhled.

Vysvětlení tkví hlavně ve smutné historii a izolaci země. Musíme pracovat na tom, aby se taková stupidita už naší zemi příště nepřihodila a tahle země se ještě více otevřela světu. Když ještě bude nějaké příště.

Když se totiž o naši svobodu nebudeme starat, tak nebude.

Poznámka: Sociální sítě facebook a G+

Co nám fotografie poví o Amnesty International

Podpisová akce Amnesty International v Praze

Praha Dejvická u metra momentky lidí kolem..akce Amnesty international.

Vysvětlující informace:
"Společné akce milionů lidí nelze jen tak umlčet."

— Salil Shetty, generální tajemník AI

Amnesty International se zastává obětí bezpráví na celém světě. Vede kampaně, pořádá veřejné akce, usiluje o systémové změny. I váš podpis nebo příspěvek může pomoci k tomu, aby byl náš hlas společně více slyšet.

Poslední úspěchy: 
Írán: lidskoprávní právnička Nasrín Sotudíová je volná!



Írán propustil 18. září ji i dalších 11 politických aktivistů.

Těžké roky české čeká nás osm až dvanáct těžkých let

Čeká nás osm až dvanáct těžkých let jsme sráči...homo sapiens bohemicus

Ačkoli se při volbě prezidenta často mluvilo o vzestupu "facebookové" generace, fakta mluví o pravém opaku: voličská skupina 18-29 se volby prezidenta účastnila nejméně. 58 procent mladých tuto volbu ignorovalo. A naopak: nejsilněji zastoupenou skupinou byli voliči nad 60 let: 63 ze sta seniorů volilo, a dva ze tří volili Miloše Zemana.

Nad koncem liberálních a středopravých poměrů není třeba lkát. Naopak - je vlastně s podivem, že silná, autoritativní levice, které je blízký populismus, přichází až čtvrt století po převratu. Čeká nás osm až dvanáct těžkých let, a to i kdyby se pan prezident dříve upil k smrti. Ne, nepropadl jsem aktuálním chmurám. Ani náhodou. Dramatické, svérázné a svým způsobem překvapivé zjevení Miloše Zemana na hradě českých králů je vlastně jen emanací mnohem hlubších silokřivek ve společnosti. Zemanova osoba jim dala tvar a krize kabinetu Petra Nečase ukázala příležitost.

Své tvrzení opírám o tři zásadní argumenty, dva jsou evidentní, třetí těžko uchopitelný, leč pravdivý: hodnoty, generační obměnu a "historickou spravedlnost".
Pamatujete KSČ?

Na pivu s Karlem - nostalgie těžké doby

Karlova svoboda není pro homo bohemicus stupidus

Argument první - hodnoty. Zdejší společnost je extrémně levicová a rovnostářská. V ŽÁDNÉ zemi na světě nezískali komunisté v jakž takž demokratických volbách přes 43 procent hlasů jako v českých zemích v roce 1946. Vezmeme-li v úvahu, že roky 1948 a nakonec i 1968 vedly k dalšímu odchodu majetkové a intelektuální elity, máme před sebou obraz Česka jako extrémně levicové a rovnostářské země. Okolní státy, které padly do bolševického područí (Polsko, Slovensko, Maďarsko), jednak neměly tak silnou komunistickou stranu, jednak v nich i za totality existovaly ostrůvky komunismem nezasažené (živnostníci a malí farmáři v Polsku a Maďarsku; církev a její spolky v Polsku a na Slovensku). Sledujeme-li výzkumy hodnot na našem území, pak vidíme, že ačkoli se od devadesátých let většina společnosti definuje jako liberální "pravý střed", v konkrétních otázkách naopak zastává názory velmi levicové. Té levice, která požaduje silný vliv státu takřka všude.

Žijeme tak v zemi - vzhledem k naší geografické i civilizační poloze - s kromobyčejným sklonem k etatismu a egalitarismu. Je proto s podivem, že tu za pětadvacet let žádná opravdu rovnostářská a autoritativní síla nevládla.
Pamatujete TGM?Argument druhý se opírá o generační proměnu. V prvních porevolučních letech patřili senioři k hybným silám transformace. Chodili důsledně k volbám, vzpomínali na první ("Masarykovu") republiku a volili transformační strany. Jejich étos znovuvybudování Československé republiky spolu s revolučním patosem pomáhal vybudovat nový, kapitalistický řád. A bez ohledu na veliká zklamání z nové republiky byli tito pamětníci jednou z hnacích sil transformace. To všechno je dnes passé.

Lidí, kteří skutečně pamatují první republiku, je dnes pouhá osmina milionu a zhusta se voleb již neúčastní. Stejně tak opadlo nadšení mladé, "studentské" generace. Ačkoli se při volbě prezidenta často mluvilo o vzestupu "facebookové" generace, fakta mluví o pravém opaku: voličská skupina 18-29 se volby prezidenta účastnila nejméně. 58 procent mladých tuto volbu ignorovalo. A naopak: nejsilněji zastoupenou skupinou byli voliči nad 60 let: 63 ze sta seniorů volilo, a dva ze tří volili Miloše Zemana.

Není se příliš co divit: mladí, nezadaní a bez závazků na politiku kašlou tak jako jejich vrstevníci na Západě. A naprostá většina "starých" voličů (narozeni 1953 a později) prožila v bolševickém systému celý svůj tvůrčí život a nechce a nemůže jej označit za omyl či "život ve lži".
Pamatujete Havla?Třetí argument je obtížně uchopitelný, ale podle mě stejně silný: 24 let tady svým způsobem vládly "transformační" síly, ať už ztělesněné disidentským idealismem Václava Havla, či kapitalistickým redukcionismem Václava Klause. Teď nutně přicházejí ke slovu hlasy "toho druhého Česka" a jen podle délky jejich vlády se ukáže, jak na tom tato země vlastně je.

God Save the Queen.

Zdroj: Petr Kamberský